Svátek má: Ctirad

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Novoroční kocovina

Zdeněk Zbořil: Novoroční kocovina

Po procitnutí z oslav začátku roku 2019, a při snaze zapomenout na to, co zlého nás v roce 2018 potkalo, se zdá, že velká část české společnosti se rychle vrátila ke své trochu tradiční blasfémii, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil
7. ledna 2019 - 03:20

K urážkám,  zesměšňování  se, osoby církevní by mohly říci že dokonce i k rouhání, nehledě na to, že se nám toho zas tolik nestalo. Asi to patří, i když si to nechceme říkat nahlas a veřejně, k pokusům zbavit své svědomí víny z nenaplnění osobní i kolektivní ctižádosti, z obav, zda jsme byli neúspěšní v době minulé, a zda nebudeme „šťastní a veselí“ v letech nadcházejících.

Nejen čeští politici, ale i  občané různých profesí, věku, vzdělání a intelektuální kapacity ztrácejí schopnost rozeznávat dobro od zla, a také schopnost uvědomit si, jak je mohou nebo nemohou ovlivňovat.

Podle všech možných mediálních expertů a mágů to vypadá, že občané ČR jsou přímo posedlí touhou vědět, jak probíhá snaha Velké Británie vystoupit nebo zůstat ve společenství Evropské unie, jak se chová britská předsedkyně vlády, jak se hlasuje v britském parlamentu, zda padne nebo vydrží vláda zmenšující se Velké Británie a co se stane nebo nestane nejen s EU, ale s celou Evropou od Lisabonu po Ural. Téměř celý minulý rok bylo toto téma  jalovým předmětem politického diskursu na různých úrovních, a to přesto, že jsme nemohli nic dělat proti vychytralým ruským špionům, kteří prý ovlivnili  rozhodování britských poddaných,  jak mají hlasovat o exitu své monarchie. (Vloni ještě bez v pomoci čínských špionů, kterými se „rádi budeme muset“ zabývat až letos.)

Podobně intenzívně jsme se zabývali vším co americký prezident Donald Trump utrousil na svém twitteru, abychom jeden den propadali beznaději z jeho potřásání si rukou se severokorejským „rakeťákem“ a druhý den se radovali  jen proto, že by ze Sýrie mohli odejít vojáci americké armády, kteří tam vlastně ani nejsou.  Ale ani to není v našich silách, abychom to mohli ovlivnit třeba prostřednictvím nějakého operetního generála, který obohatil svůj způsob uvažování krátkodobým pobytem v kuloárech NATO. Dokonce ani občané ČR asi neovlivní své americké spojence, aby je v Sýrii nebo dokonce v Afghánistánu nahradit.

Obavy z budoucnosti  nás také sváděly k proroctvím vizím, kterých se dopouštěli lidé prostí i erudovaní, a nepatří hájené opisovače tezí  na staroslavných univerzitách. Dokonce i kdybychom byli Zelenými nejzelenějšími,  budeme mít jen malou šanci zastavit hladové těžaře a konzumenty výsledků jejich ziskuchtivosti.



Ani brexit, ani přelétavou povahu amerického prezidenta a dokonce ani velkou část své budoucnosti nemůžeme ovlivnit. Ale snad bychom si v příštím roce  mohli odpustit častovat  urážkami nejen prezidenta Spojených států, ale i  ČR,  nebo další politiky, které jsme si zvolili. Mohli bychom se odvážit plnit menší úkoly naší doby, mezi které může dát na první místo, abychom se naučili poprosit a poděkovat a pěstovali dobré mravy nejen v politice, ale i doma, v rodinách, ve školách a kdekoli se sejdou alespoň dva známí neznámí. A mohli bychom také více uvažovat o tom, jak dosáhnout čeho chceme dosáhnou, aniž bychom v podobném bránili těm druhým.

Z těchto idealistických výšin se pak můžeme  snížit k uvažování o tom, zda v květnu 2019 půjdeme nebo nepůjdeme volit své reprezentanty do Evropského parlamentu, o tom, zda máme podporovat nebo zavrhnout ty, kteří tam dosud účinkovali, nebo kteří tam chtějí  v dalším termínu působit. Možná by stačilo, kdybychom se ptali těch téměř neviditelných, čeho v evropských strukturách dosáhli a co tam chtějí dělat jiného než pomáhat opuštěným syrským sirotkům nebo zkoumání tohoto, jak se u  nás doma a kam “pokocourovsku“ odklánějí evropské dotace.  Téma světové revoluce bychom mohli pak nechat těm, kteří do evropských institucích budou vybráni. Není to sice zanedbatelné, ale snažme se udělat to, nač nám síly stačí a spojit  s těmi, kteří mají podobné evropské názory jako my.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)